Rozhovor s vrchní sestrou ARO Ivanou Kalinovou

S jindřichohradeckou nemocnicí spojila celý svůj profesní život. Teď vrchní sestra ARO Ivana Kalinová odchází do důchodu a těší se na pomalá rána, sport a vnoučata.

Ivana Kalinová byla vrchní sestrou ARO Nemocnice Jindřichův Hradec víc než 24 let. Do jindřichohradecké nemocnice nastoupila jako osmnáctiletá hned po studiu. I když původně chtěla být učitelkou, nakonec se v práci zdravotní sestry našla. Pracovitá, důsledná, spolehlivá, se srdcem na pravém místě, tak Ivanu Kalinovou vidí primář ARO a ředitel nemocnice MUDr. Vít Lorenc, kterému dělala vrchní sestru po celou dobu jeho dosavadního primariátu. O tom, jak se za téměř čtyři dekády proměnilo ARO, jak je důležité mluvit i s pacienty v kómatu nebo o vstávání v půl třetí ráno si přečtěte v rozhovoru s Bc. Ivanou Kalinovou.

Jaká byla vaše cesta k profesi zdravotní sestry?

Abych řekla pravdu, chtěla jsem být učitelka. Když jsem si chtěla podat přihlášku na pedagogickou školu, zavolal si mě ředitel a řekl mi, ať to ani nezkouším, že se tam nikdy nedostanu. Neměla jsem dobrý kádrový profil, byli jsme křesťansky založená rodina a měla jsem jiné smýšlení, než bylo pro režim žádoucí. Nakonec jsem se dostala na zdravotní školu, i když to také nebylo jednoduché. Posudek tehdejšího ředitele základní školy na mě byl, že nedoporučuje žádné vzdělání, pouze dělnickou profesi. Jsem ale ráda, že jsem zdravotní sestra, tuhle práci dělám celý život moc ráda. Učitelkou se nakonec stala moje dcera, tak to má hezkou návaznost. 

Nejprve jste nastoupila jako sestra na internu a v roce 1986 jste začala pracovat na ARO. Jak to na oddělení vypadalo tehdy a jak dnes? Musí to být obrovský rozdíl, hlavně co se technologií týče?

Ano, je to obrovský skok, nedá se to ani srovnat. Technologie jsou úplně někde jinde, ze začátku jsme pracovali s úplně jednoduchými ventilátory, dnes máme moderní přístroje a naše oddělení navíc prošlo v posledních letech kompletní digitalizací. Byla to neustálá výzva, přizpůsobovat se novým možnostem, ale bavilo mě to a je to hlavně obrovský přínos pro naše pacienty. Dokážeme zachránit mnohem více pacientů a stavy, které dřív znamenaly jen malou šanci na přežití, dnes umíme zvládnout. Náš pan primář MUDr. Vít Lorenc je velice inovativní a nás to nutí stále se něco nového učit, a díky tomu je ARO naší nemocnice na vysoké úrovni.

O jaké pacienty se na ARO staráte?

Jsou to pacienti, kterým selhávají jejich životně důležité funkce. Ať už je to srdce, plíce, ale jde i o neurologické poruchy. Pacienty uvedeme do umělého spánku, napojíme je na dýchací přístroj a staráme se o to, aby se jim dařilo dobře a jejich stav se zlepšoval. Cílem je, pacienty dostat do takového stavu, abychom je mohli z umělého spánku probudit a odpojit od dýchacího přístroje a přeložit na JIP a následně na standardní oddělení a samozřejmě nakonec je propustit domů. Kromě lůžkové části ARO, která byla otevřena v roce 2001, zahrnuje toto oddělení ještě anesteziologickou část, tedy uspávání pacientů na operačních sálech a součástí ARO je i NIP, což je následná intenzivní péče pro pacienty závislé na plicních ventilátorech.

Za ty roky jste pečovala o stovky pacientů. Utkvěl vám nějaký konkrétní příběh v paměti?

Pamatuji si, že v roce 2002 tady ležela mladá dívka po úrazu, bylo jí asi 16 let. Dělali jsme všechno pro to, aby se uzdravila, a protože tady byla i přes Vánoce, ozdobili jsme jí vánoční stromeček a dali ho k lůžku. Mysleli jsme, že to ani nevnímala. Uzdravila se, a když za námi asi za osm měsíců přišla její maminka, říkala, že jediné, co si dcera pamatuje, je ten vánoční stromeček. To je důkazem toho, že má smysl i s pacienty v umělém spánku komunikovat. Říkám všem novým sestřičkám, aby s pacientem mluvily pokaždé, když za ním jdou, popisovaly, co se chystají dělat. Stejně tak říkám rodině, aby za svými blízkými chodili, vzali je za ruku, navoněli se oblíbeným parfémem…

Jak se prolínal váš pracovní a rodinný život a pozorujete u sebe nějakou „profesní deformaci“?

Určitě ano, mám hodně vycvičený sluch a naposlouchané nejrůznější zvuky na oddělení. Takže okamžitě poznám, když je něco jinak a zbystřím. Stejně tak to mám i doma, když se cokoli šustne okolo domu. Moje profese se projevuje doma i v tom, že jakmile je někdo trochu nemocný, já už si představuji, co všechno by to mohlo být, a kam až to může vést. Práci jsem věnovala opravdu hodně času. Jsem z Lomnice nad Lužnicí a třicet let jsem jezdila do práce autobusem. To jsem na ranní směnu musela vstávat v půl třetí ráno, protože mi autobus jel ve čtvrt na čtyři. A na odpolední jsem musela odjet autobusem v půl dvanácté a vracela jsem se o půlnoci.

S jakými pocity po tolika letech z nemocnice odcházíte, a na co se v nové životní etapě nejvíc těšíte?

Těším se hodně. Nejtěžší pro mě bylo si uvědomit, že tu práci může dělat někdo jiný. Jdu do poslední fáze života, ať se mi to líbí nebo ne. A myslím si, že bych ji měla trávit s rodinou. Mám manžela, který je v důchodu, mám vnoučata. Trvalo mi si to uvědomit, ale teď to takhle chci. Mám plány, chceme s manželem jezdit na kole, chci chodit plavat a věnovat se vnoučátkům. Nahradí mě tady lidé, kteří tu práci dělají srdcem a věřím, že oddělení povedou dobře, takže odcházím s klidným svědomím.